Moje hledání vnitřního klidu a míru.
Článek byl přečten 1257 krát
Po sametové revoluci se základní škola, do které jsem chodila, vrátila řádu sester voršilek. Rozhodla jsem se tehdy strávit 7. a 8. rok v této církevní škole. První rok jsem se s velkým zájmem a úsilím účastnila všeho, co bylo v takové škole pro mne nového. Nechala jsem se pokřtít, pravidelně jsem chodila na nedělní mše a každý měsíc ke zpovědi. Jsem velmi ráda za to, že jsem alespoň chvíli mohla být v blízkosti kněží a hlavně řádových sester. Byli jsme první žáci, zkušební ročník a tak hodně věcí nebylo ideálních. Byli jsme do té doby zvyklí na vysokou úroveň učitelů, ta byla u nových pedagogů výrazně nižší. Co mě hned od počátku udivovalo, bylo nevyrovnané až agresivní chování několika civilních učitelek. Říkala jsem si: „Jak je možné, že do školy, která by měla nejvíc vyzařovat lásku a stabilitu, přijali někoho takového?" Nerada bych, aby to vyznělo, jako že kritizuji tehdejší církevní školu. Věřím tomu, že dnes je její kvalita úplně jinde a má určitě smysl být jejím žákem nebo učitelem. Sama jsem si odnesla mnoho zkušeností, které bych nevyměnila. Jako byl kontakt s řádovými sestrami a hlavně hodiny náboženství, ze kterých mi zůstal dobrý základ až do teď. Také mi zůstala úcta k církevním stavbám a kostelům, kam chodím nejraději, když jsou prázdné, a taky k církevním ceremoniím, které mají podle mě velkou pozitivní sílu a moc.
Následovalo několik let puberty , kdy jsem svoje hledání přerušila. Jen asi dvakrát jsem se pokusila začlenit do křesťanského společenství, ale nevyhovovalo mi to. I když dnes jsem součástí velké skupiny, tehdy to prostě nešlo. Asi hlavně proto, že mi hodně věcí nesedělo. Připadala jsem si, že mě chce někdo připravit o svobodu. Celé pojetí těch setkání bylo na mě moc křečovité a nepravdivé.
Ve dvaceti letech, když mi umřela máma, mi začaly psychické problémy. Strávila jsem šest let hledáním dobrého psychologa. Věřím, že takoví jsou, a že i psychologie má v sobě dobrý potenciál. Mně se ale nepovedlo potkat nikoho, kdo by byl schopen mě nasměrovat způsobem, který by mi ukázal systém práce sama se sebou. Došlo vždy jen k pojmenování mého „problému" a jak postupovat k vyřešení „problému", tam jsme se nedostali.
Asi v 26 letech jsem navštívila kinezioložku, seminář Jógy a Tantry, paní, která čte z aury a pak dvakrát rodinné konstelace. Ve všem bylo něco zajímavého, něco, co mi doteď utkvělo v paměti a možná mi i do jisté míry částečně pomohlo. Ale všemu chyběl systém, struktura, která by měla vývoj. Nazvala bych to možná i určitou profesionalitou. Dnes vím, že být profesionálem v kterémkoliv oboru, je být v energii. Jsem-li v energii, mohu být vším a mohu zvládnout cokoli.
Co bylo zajímavé například na semináři Jógy a Tantry? Vedl jej velice výrazný až uhrančivý maďarský jogín, u kterého se nedal ani odhadnout věk, měl v sobě něco indiánského. Proběhl jeden den šamanských a jogínských cvičení a rituálů. Mě osobně nejvíc bavily a sedly ty šamanské. /Z Tantry, se přiznám, jsem dost v rozpacích. Nevěřím jednostranně zaměřeným směrům, ke kterým Tantra podle mě jednoznačně patří/. Po skončení celodenních cvičení a diskusí si několik z nás s naším lektorem nevázaně povídalo o životě, pil se i alkohol. Velice mě zarazilo silné ego tohoto jinak velmi disciplinovaného člověka, který se jógou a vším, čemu se věnoval, vyléčil i z vážné nemoci. A to určitě oceňuji. Vůle a úsilí mu rozhodně nechyběly. Situace, která nastala na konci víkendového pobytu mi tento pocit z něj ještě znásobila. Protože mu organizátoři semináře vyplatili méně peněz než očekával, odjel, resp. skoro ujel ve velkých emocích. V takových, které by udivily, myslím, každého. Pomiňme, do jaké míry to byla vina organizátorů nebo špatné komunikace. „Jak je možné, že člověk, který se věnuje duchovním směrům, a který je chce předávat ostatním a pomáhat jim, nedokáže v klidu zvládnout v podstatě běžnou životní situaci?"
Paní, která čte z aury. Tuto paní jsem vnímala jako schopnou individuálních sezení. Občas mi trochu připomínala kartářky, s rozdílem, že ona místo karet četla z lidské aury. Jednou jsem se zúčastnila celodenního skupinového sezení, které nemělo žádný začátek ani konec, žádnou strukturu. Odjížděla jsem z něj, jak spráskaný pes. A bylo mi divné, že se cítím tak unaveně. Tehdy jsem si uvědomila, jak je důležité, aby lektor dokázal pracovat se skupinou, s energií. To vím dnes, že s energií. Tehdy jsem si to pro sebe nazvala, že lektor i v takovém netradičním oboru musí být profesionál.
Poslední, o čem bych se ráda zmínila na své cestě hledání, jsou rodinné konstelace. Ve srovnání se vším, o čem jsem psala, mi přišly nejsmysluplnější, ale je to určitě i tím, že byly vedeny právě „profesionálem", resp.největším profesionálem ze všech zmíněných. Její práce měla strukturu a cíl. Velmi přínosné pro mě bylo, když jsem ve své konstelaci svému otci, „hrál" ho jeden ze zúčastněných, do očí řekla věci, které jsem do té doby řict nedokázala, a objala jsem ho. Potřebovala jsem k tomu dost odvahy a bylo pro mě důležité si to jakoby nanečisto vyzkoušet. Dalo by se určitě diskutovat o tom, zda-li konstelace nabízejí potřebný vývoj či nikoli. Já se rozhodla ani jednu ze zmíněných cest nenásledovat. Až cesta esoteriky, cesta okultní, mi poskytla strukturu, systém, cíl a profesionalitu. Ale je mi jasné, že je to i tím, kdo je mým učitelem.
U žádných ze zmíněných lidí nepochybuji, že mají nějaké schopnosti, ale myslím, že nejdůležitější je, jak je použijí. A jaký má jejich práce cíl. To je potřeba u těchto lidí zjistit pokud možno dřív, než-li se k ním vydáme. Mně osobně se nepřihodilo na těchto setkáních nic vážnějšího, z čeho bych se musela složitě dostávat. Ale znám případy, kdy výsledek takové návštěvy měl nedozírné následky.
Halka Maršáková žákyně Jiřiny Libánské
