KOMUNIKACE S DĚTMI
Článek byl přečten 916 krát
Příchod mého prvního vnoučátka byl pro mne velmi silným zážitkem. Využila jsem možnost být u porodu své dcery a dodnes si vybavuji sílu poznání, že na svět přicházíme jako vševědoucí bytosti. Oči právě narozeného miminka na mě hleděly zkoumavě, se zájmem, s pochopením, ale i s pochybnostmi a s nejistotou. Chovala jsem vnučku v náručí, mluvila jsem na ni, ujišťovala ji o naší lásce, podpoře i o našich nejlepších úmyslech. Po celou dobu mě upřeně sledovala, jakoby zvažovala a vyhodnocovala. V každém případě rozuměla všemu, co jsem ji říkala...
Více než 20 let pracuji s dětmi předškolního věku, jsem učitelkou v mateřské škole. Během své praxe mám možnost neustále sbírat nové zkušenosti, mám se stále co učit. Ráda se s vámi podělím o své postřehy.
Na začátku mé pracovní dráhy učitelky chodily do školky děti, které byly v porovnání s dnešními dětmi, více poslušné, odevzdané, snadno se nechaly vést, jen málokdy dávaly najevo svá skutečná přání, s malým množstvím chuti se prosadit, snadno přijímaly autority. Ve třídě s průměrným počtem 25 dětí se našly maximálně 2 děti, které věděly, co chtějí a trvaly si na svém - takzvané osobnosti a bylo třeba s nimi počítat. Ve školce i doma tyto děti „fungovaly" na základě příkazů a zákazů. K jejich ovládání stačilo být dostatečně autoritativní a důsledná, ovšem na druhé straně tento způsob vedení spolehlivě zadusil jakoukoli jejich vlastní aktivitu. Důvodem, proč se některé dítě chtělo zviditelnit, byla pouze soutěživost, snaha vyniknout, zavděčit se.
Pokud to mohu posoudit, tak nastupující věk Vodnáře s sebou přivádí úplně novou generaci dětí.
Stále častěji přichází na svět děti, které se dokáží prosadit jak doma, tak i v kolektivu, odmítají slepou poslušnost, žádají vysvětlení všeho, co je jim nesrozumitelné, nenechají se jen tak něčím odbýt, vědí, co chtějí a umí to pojmenovat, nebojí se stát si na svém a to vše už od narození. Toto zjištění mě nutilo hledat k „novým" dětem také nový přístup. Zde vám předávám několik praxí ověřených způsobů, jak si co nejlépe porozumět s dětmi:
- Od prenatálního vývoje jednejme se svým dítětem jako se sobě rovným partnerem. Ono jím skutečně je.
- Mluvíme-li na své děťátko od narození srozumitelně, bez šišlání, porozumí nám, je lépe orientováno, velmi brzy začíná mluvit a snadno si vytváří bohatou slovní zásobu. Děti se nejlépe učí nápodobou. Buďme jim vhodným příkladem. Vše, co děláme, s dětmi probírejme, vysvětlujme, popisujme jim to. Získávají tím mnoho cenných zkušeností, přirozeně se rozvíjí.
- Říkejme dětem jen to, co dělat mají a odnaučme se říkat, co dělat nemají. Naše podvědomí nedokáže rozlišit zápor, pracuje totiž s obrazy, a proto, když dítě slyší povel: „Nechoď do louže!", podvědomí mu zprávu vyhodnotí v obrazech (chůze a louže) a dítě poslušně projde louží. Potom vůbec nechápe, proč se na něj zlobíme. Nahraďme tedy naše „nelez, nechoď, nedělej..." novými tvrzeními: „jdi okolo, najdi suchou cestičku..." Hrajme si s novými možnostmi, vymýšlejme, jak nahradit stará a málo fungující slova novými. Může to být i veliká legrace.
Děti mám moc ráda a práce s nimi mě naplňuje. Stávalo se, že jsem po celém dnu práce s dětmi cítila radost, pocit uspokojení, ovšem někdy mi stačily 2 hodiny u dětí a já byla otrávená, unavená, často mě i rozbolela hlava. Hledala jsem důvod, pátrala po příčině. Docházela jsem k poznání, že pokud přijdu do práce dobře naladěná, s chutí něco vytvořit, mám dopředu promyšlené a připravené činnosti, nadšená a se spoustou energie, kterou jsem ochotná dětem bezpodmínečně předávat, tak jsou děti naprosto fantastické, o všechno se zajímají, chtějí spolupracovat. A naopak. Když jsem přišla unavená, s vlastními problémy a starostmi, pak se děti stávaly nezvladatelné, hlučné až agresivní. Děti se prostě automaticky naladí na stejnou strunu, na které je naladěný dospělý - ať už je to rodič, příbuzný, známý či učitelka. Také se vám stalo, že vaše, jindy tak klidné a rozumné děti, se zrovna před vaší návštěvou začnou předvádět? Obrací se na vás se zbytečnostmi, nutně potřebují vaši pomoc při řešení nějaké drobnosti, hádají se... Ve většině případů je to proto, že jim chybí vaše pozornost. Cítí se odstrčené a svým způsobem i ohrožené.
Děti si nedokáží samy zajistit po celý den dostatečné množství energie (a že jí spotřebují opravdu hodně), a proto jsme my dospělí povinni je svou energií dotovat. Za všechny uvedu jeden příklad. Mám ve své třídě malého chlapce, který je celou svou rodinou dotován naprosto dokonale. Rodiče i prarodiče ho zahrnují obrovským množstvím lásky a pozornosti, nikdy není sám a vždy má k sobě alespoň 2 dospělé, připravené uspokojit jeho potřeby. Na základě této jeho zkušenosti zvládl příchod do školky naprosto hladce, bez pláče, bez stresu. Je klidný, vyrovnaný, spokojený, zdravý, nevyžaduje žádnou zvláštní pozornost, klidně si hraje, je velmi přístupný k diskuzi. Všechny děti mají právo na lásku a pozornost celé své rodiny. Pokud jí mají dostatek, jsou v pohodě. Pokud jim chybí, pak o ní začnou bojovat, začnou si pozornost vynucovat. To vše se však děje skrytě. Děti si to neuvědomují a bohužel ani dospělí to takto často nevnímají. Jak snadné je dítě okřiknout a poslat ho do svého pokoje. Tím se ale nic nevyřeší. Naopak - vznikne tím dluh, který budeme muset splatit příště. Soustřeďme se na pozitivní stránky dítěte a vědomě je posilujme. Děti do šesti let jsou jako houby. Automaticky do sebe nasávají vše, co se kolem nich děje (ve dne i v noci), a všechny tyto zkušenosti a poznatky je potom kolem sedmého roku života formují a utváří jejich charakter. Mějme vždy na mysli, že to, co děláme, překřičí to, co říkáme.
Děti jsou obrovský dar, denně za něj děkujme.
Přeji vám mnoho krásných chvil, dnů a roků prožitých ve vzájemné lásce a porozumění s vašimi dětmi.
Libuše Pilařová
