Slunce a stín
Článek byl přečten 836 krát
Matce se narodila dcera a sudička její duši nadšeně řekla:
“Mám skvělou náladu - dám Ti krásný osud… Tvůj život bude plný slunce, nepozná smutek, starost ani bídu. Přes Tvou cestu nepřejde ani nejmenší stín!”
Sudička měla pocit dobře vykonané práce s krásným výsledkem a už se chystala jít dál, když tu jí duše dívenky zastavila slovy:
“Když já bych radši chtěla být hrdina, básník, nebo něco takového… Chtěla bych něčím obdarovat ostatní! Udělala by jsi mne tedy prosím, nějakým takovým velkým člověkem?”
Sudička celá zkoprněla a pak začala vysvětlovat: “To je jiná. Na to je ten osud, co jsem Ti dala skoro k ničemu… Víš, když chceš být velký člověk, tak to nemůžeš mít v osudu samé slunce. Jestli chceš doopravdy obdarovat ostatní musíš jít do stínu… - sama být světlem v temnotě… Takže Tvůj osud bude i zloba, posměch a závist, přes Tvou cestu budou položeny překážky jako strach, přeceňování a podceňování - i sebe, také lenost a zaslepenost. Jen když skrze to vše projdeš, budeš moci skutečně hodnotně obdarovávat ostatní!".
Duše dívenky s takovým osudem souhlasila - vnímala, že jí sudička řekla Pravdu. A tak ta dívka sice měla v životě slunce, avšak také stín - čím temnější, tím slabší světlo stačilo na jeho zahnání a čím silnější světlo, tím hlubší temnota hrozila…
Přes to, že byla žena, stala se hrdinou, protože překonala všechny překážky a tak si mohla všimnout souvislosti slunce a stínu…
Stala se velkým člověkem a všechny obdarovala.
